Český Yacht Klub
zal. 1893

         

50°04´N, 014°25´E
Změněno: 15.8.2018

Domů
Aktuality
Kontakt
Kalendář
Klubové akce
Okruhový jachting
Námořní jachting
Naše služby
Zprávy výboru
Fotogalerie
Historie klubu
Kruh přátel KHL
Nabídka
Dokumenty ke stažení
Užitečné odkazy
Archiv klubu






KRUH SE UZAVÍRÁ ( Zpověď dožívajícího jachtaře )

Život mi zkomplikovala druhá světová válka a střídání režimů, které měly politicky zaměřené cíle, ale vůbec neladily s mými představami. S žádným z nich jsem neměl chuť se sblížit jen proto, abych si usnadnil dosažení svých cílů, ke kterým mimo jiné patřila i touha poznávat vzdálenější kraje. To spolu s druhou světovou válkou ovlivnilo utváření mých životních podmínek, omezené volby škol, praxe i volného času. Narodil jsem se u Labe a život pravděpodobně ukončím u Vltavy, a mohu konstatovat, že do konce svého života jsem si vody a lodí užil dostatečně i mimo obě české řeky. Začínal jsem se skautingem a cyklistikou v dětství. Jako patnáctiletý jsem prožil krásné prázdniny ve stanovém skautském táboře srbských skautů na břehu Jadranu, v Baška Vodě. Po návratu se mi dostala do ruky knížka „Pod bílými plachtami“ od Braťky J. Nováka. Ta mně připomněla nádherné pohledy na moře při nočních hlídkách, kdy na moři se objevovala bílá a navigační barevná světla lodí, po chvilce mizející za obzorem. Snad i to ve mně vzbudilo myšlénku na založení vodního skautského oddílu v mém rodišti v Ústí n.L., ale přišla okupace Československa a vyhoštění rodiny do Prahy. V Praze jsem „pěší“ skauting vyměnil za specializovaný Spojovací oddíl v Dejvicích, a než jsem našel cestu k „vodním“, byl skauting rozmetán, včetně Spojovacího oddílu, který po vybudování telefonní sítě civilní obrany Prahy přešel na stavbu vysílaček v ilegalitě. Nakonec i ten skončil v důsledku represálií heydrichiády. Po čase při krátkodobém koketování s kanoistikou na Veslařském ostrově zalíbily se mi plachty, které jsem potkával na Vltavě. Naivní představa, že stačí dostavit se před výbor Českého Yacht Klubu, dostala studenou sprchu. Před vážnými a přísnými obličeji výboru ve stoje jsem z úst jednatele pana Bendy vyslechl ortel: „Máte loď? Co pak byste tady dělal, když loď nemáte. Přijďte, až budete mít loď“.

Netrvalo snad ani rok, a našlo se řešení. Kolega v práci měl známého, který již asi pět let jachting neprovozoval a placení za uložení neprovozované plachetnice jej přimělo k levnému odprodeji. Moje dosavadní znalosti o lodích byly jen teoretické, stav lodě jsem neuměl posoudit, ale loď už byla, a navíc uložená v ČYK pod Vyšehradem. Znovu jsem narukoval před důstojný výbor a na dotaz „už máš loď?“ hrdě jsem odpověděl. „Mám“. „A jakou? zněla skeptická otázka, protože výbor měl svou lodní politiku. Po odpovědi „Koupil jsem olympijskou jolu CZ 1 u vás uloženou“ obličeje členů výboru se změnily na „fair“. Vždyť šlo o historickou loď z Olympijských her v roce 1936. To bylo v roce 1967, kdy mi už bylo 46 let. Poněkud pozdní začátek. V klubu jsem dostal dobrou školu. Jardovi Šormovi, výtečnému jachtaři a cvičiteli mládeže se zželelo nezkušeného začátečníka, poradil při návratu rozeschlé lodě do života, stářím a asi nešetrným zacházením poničené, bohužel v minulé době také necitlivě polaminované. Následovala doba sbližování s plachtami a otěžemi, při současném plnění povinnosti účastnit se klubových závodů.

Říká se, že „s jídlem roste chuť“. Na otevřené lodí, občas překvapen deštěm u Bílé skály, mne napadlo, že v takových chvílích by se čas dal lépe využít studiem v kryté nebo kajutové lodi. Přicházela v úvahu loď třídy Beluga, ale kde na ni vzít peníze? Kamarád Karel v klubu poradil: Renomovaný lodní konstruktér Zdeněk začal stavět kajutovou a snad i námořní plachetnici. Protože mu odešel společník, třeba uvítá pomocníka. Stavět a postavit loď, a naučit se něčemu novému - práci se dřevem, a nakonec ji i z poloviny vlastnit, a snad i získat přístup na moře, to bylo jako dar z nebes. Došlo ke vzájemné dohodě, a tak jsem se mnohé následující neděle do noci učil truhlářskému řemeslu. Trvalo to déle než bylo plánováno, protože nejprve se musela postavit a vybavit bouda z rozebraného stavebního baráku, postavit dva helingy, aby se mohly souběžně stavět dvě lodě typu Caranan, a hlavně, ze všeho nejdřív postavit několik klubových Cadetů pro družstvo mládeže ČYK. Potom přece jen přišel čas, kdy ještě nedokončená loď splula z Modřan do ČYK a tam dostala konečnou podobu, i jméno DIANA.

Vykročení do námořního jachtingu, o kterém jsem v tu dobu již vážně uvažoval, nemohlo začít na Vltavě. První příležitostí v tehdy značně omezených možnostech byl v roce 1972 pobyt na školní plachetnici v Polsku. Do Trzebieže vyrazili tři členové ČYK, Ing.Mirek Pešl, Pavel Horvath, student medicíny, a já. Měl jsem možnost seznámit se s tamější školou námořního jachtingu. Velice se mi líbila, ale na její absolvování jsem později nikdy neměl dostatek volného času. Školní loď s/y Henryk Rutkowski byl gaflový keč délky 27 m. Na lodi byl mladý ambiciózní polský kapitán, a bocman, ovládající velký naftový motor. Kapitán se stýkal s posádkou poiuze prostřednictvím důstojníků hlídek. Posádka, rozdělená do čtyř hlídek čítala 22 mužů a žen, z toho polovina byla česká. Povely byly dávány polsky. Plavba kolem Bornholmu a Kap Arkony trvala jedenáct dnů. Lodní deník vykázal 772 NM. Při jediné zastávce ve švédském přístavu směla vystoupit na břeh jen polská polovina posádky. I sem zasáhlo bdělé oko českých úřadů, obávající se nákazy českých občanů kapitalizmem.

V polské Trzebieži tak začal kruh mého námořního jachtingu. K jeho roztáčení však došlo až po pěti létech, věnovaných školení navigace, meteorologie a dalších disciplín, a složení zkoušek . První plavby na moři mi umožnili kluboví kamarádi na svých lodích. Zejména plavby v posádce na s/y ŠTÍR II a ŠTÍR III Rozáry a později s/y HEBE II a HEBE III Jardy Havelky zůstanou navždy v mé paměti. Na vlastní lodi s/y DIANA jsem se na moře dostal až v roce 1994, kdy jsem měl dostatek zkušeností a loď byla pro takovou plavbu připravená. Její první plavba se uskutečnila spolu s křtem lodě v italských a jugoslávských vodách, později následovaly ještě dvě náročnější na Baltu s nejsevernějším cílem u Skagenu. Touhu navštívit norské fjordy jsme tehdy museli vzdát z obavy opožděného návratu, který by byl znamenal ztrátu pasu a možnosti dalších pokusů o výjezd. Balt jsem navštívil sedmkrát, Jadran šestkrát.

U afrického pobřeží jsem byl třikrát, ale na břeh jsem vystoupil jen dvakrát, jednou v Tunisu a podruhé v Maroku. Exotika na mne znovu dýchla ještě v Las Palmas. Mou největší životní námořní událostí byla nevšední příležitost zorganizovat jedinečnou dálkovou plavbu sestávající ze dvou částí, každá v trvání čtyři týdny. Do světa vyrazilo 12 jachet a dvojnásobný počet posádek. Závod byl odstartován v deltě Dunaje (Sulina, Rumunsko), cílem byl Istambul (Büyükdere). Krycím tématem pro úřady byla dálková plavba a závod k 90. výročí založení českého jachtingu. Přeprava lodí byla auty do Bratislavy a dál jako náklad Čs.plavbou dunajskou do Galaty. Posádky vyjely z Prahy vlakem. Střídání posádek bylo v Pireu (Athény, Řecko) s pomocí organizovaného převozu posádek tam i zpět autobusem. Kritickým byl sám začátek plavby, protože flotila vyplula na Černé moře bez možnosti získat předpověď počasí, které pro rumunské úřady, kapitanát i letiště byla vojenským tajemstvím. První noc bouře rozprášila lodě po Černém moři, každá loď hledala optimální navigaci podle schopnosti lodě i vlastní posádky. Vítězem závodu byla s/y LASSIE, vedená Ing. Vylítem, s výsledným časem 47 hodin. Ostatní se blížily šedesáti hodinám plavby. Organizace i vedení této plavby, kterým mne pověřil Čs. svaz jachtingu, bylo hodno admirála. Také připlutí dvanácti lodí z východního bloku do tureckých vod, pečlivě sledované tureckým válečným loďstvem, bylo pro ně událostí. Vlajkovou lodí byla s/y ISABELLA CZ 200 Pepy Müllera, kterou jsem kapitánoval. Po plavbách v Egejském moři a proplutí druhá část plavby končila na Jadranu, odkud lodě byly postupně převáženy auty do ČSR.

Vzhledem k věku považoval jsem za rozumné ukončit aktivní námořní plavby v roce 2009 pohodovou plavbou kolem Korziky. Sardinie jsme se jen dotkli, protože nešla zvládnout z časových důvodů zaměstnaných členů posádky. Po krátké přestávce přišel vnuk s nabídkou plavby v Severním moři, kterou jsem odmítl. Svým prohlášením, že výjimečně vstoupím na palubu takové lodě, jejíž jedním z cílů bude bretaňský přístav Roscoff, ve kterém až do své smrti devět let žil náš vynikající akademický malíř Jaroslav Čermák, první Čech, který absolvoval námořní jachetní školu (v Belgii, když studoval na malířské akademii). Obratem mi vnuk sdělil, že Roscoff zařadil do plánu této plavby. Tak jsem se dal nachytat. To již nešlo odmítnout. Bylo mým dávným přáním, plavbou do Bretaně vzdát hold Čermákovi. Nedařilo se nalézt loď či posádku, která by měla zájem. Tak vznikla plavba k poctě Čermáka. Výhodně nám posloužila s/y HEBE III Jardy Havelky, která kotvila v holandském přístavu Breskens, a bylo třeba ji převést od St.Malo (Francie), aby se zúčastnila závodu Tall Ships. Během plavby jsme zažili několik bouřlivých dnů, ale bohatý program jsme splnili. Navštívili jsme pěkný starý rybářský a kdysi i korzárský přístav, nalezli dům, ve kterém Čermák devět let pobýval, připomněli místním úřadům koho zde v létech 1869 až 1878 hostili, když naše ministerstvo kultury o toto místo nejeví zájem. Byli jsme také první čeští jachtaři, kteří Roscoff navštívili, a první, kteří kotvili v blízké, právě dokončované moderní marině. Návštěvou normanských ostrovů s extrémními přílivy a odlivy jsme okusili podmínky, za kterých Čermák místním pašoval z ostrovů knihy Victora Hugo, tehdy v napoleonské Francii zakázané. Náš program byl bohatý. Po přeplutí lamanšského průlivu jsme navštívili námořní muzeum v dickensovském Portsmouth, včetně historické válečné lodě Victory, na které zahynul Nelson, a další pověstná místa při Británii, dějiště světoznámých každoročních regat Cowes Week a pověstné Needles.

V roce 2013 přišlo opět pokušení. Vnuka a syna zlákala přednáška v Libštátě o krásách estonských ostrovů, sportovním jachtám desítky let nepřístupných. Posádku, která se osvědčila minulý rok, přesvědčil, aby dala Baltu přednost před teplým mořem, až na jednoho, který si byl vědom rizik, jež vysoký věk přináší lodi i posádce. Nakonec vnukovo přání a neobsazené místo v posádce bylo argumentem, jehož oprávněnost mohla potvrdit až realita. Závěrem mohu potvrdit, že i tato moje poslední plavba na moři byla úspěšná. S/y DELPHIA VIII, pronajatá a dobře vybavená jachta, více jak desetimetrový sloop typu Delphia polské výroby, nezklamala. Počasí poskytlo celou škálu větrných podmínek. Navštívená místa svědčila o důsledcích války i zhruba padesátileté izolaci, ale také v nás vyvolala obavy z toho, co přinese překotná civilizace zdejší přírodě.

V průběhu čtyřiceti let jsem byl na 25 námořních plavbách, z nichž sedm jsem nazval „třígeneračními“, protože jsem je absolvoval se synem Jiřím a vnukem Tomášem. Otec, syn a vnuk v jedné posádce absolvovali velkou plavbu na vlastní plachetnici s/y DIANA (1996), na s/y HEBE II proplavali Gibraltar, třikrát EBE na s/y HEBE III Jardy Havelky (2000, 2002, 2012) absolvovali Severní moře a Maroko, dvakrát na pronajaté jachtě, poprvé na italské s/y YAMBI (2009) jsme obepluli Korziku a podruhé na polské s/y DELPHIA VIII (2013) jsme objevovali estonské ostrovy. To vše je samozřejmě jen střípek proti plavbám úspěšných českých sportovních námořníků, jakými jsou Ríša Konkolski na s/y NIKÉ, Jarda Bernt na s/y SAYONARA, Ruda Krautschneider na svých vlastnoručně postavených lodích, Petr Ondráček na s/y SINGA, Pavel Jeřábek na s/y LAVINIA, Jiří Denk na s/y ALTEGO a řada dalších. Osudu jsem vděčen i za to málo, co mi bylo dopřáno. S hezkými vzpomínkami na plavby na moři a nabytými zkušenostmi mohu se do konce svého života věnovat klubu a historii českého jachtingu.

kruh se uzavřel.



The old man and the sea
(Hemingway)
Pohotovost Tři generace

Ruda