Český Yacht Klub
zal. 1893

         

50°04´N, 014°25´E
Změněno: 9.12.2018

Domů
Aktuality
Kontakt
Kalendář
Klubové akce
Okruhový jachting
Námořní jachting
Naše služby
Zprávy výboru
Fotogalerie
Historie klubu
Kruh přátel KHL
Nabídka
Dokumenty ke stažení
Užitečné odkazy
Archiv klubu





Na HEBE III přes Biskaj na konci října 2002

28. září v loděnici ČYK se jako obvykle sešlo několik skalních příznivců jachtingu k pokecání a odpočinku od denních starostí. Díky časové tísni a nedostatku zájemců mi Jarda Havelka nabídl převoz HEBE III z Bretaně do Gibraltaru. Rozhodl jsem se po uvolnění v práci během několika dnů. Po týdnu to vypadalo, že pojedeme ve dvou, ale v den odjezdu, tj. 15. října, nás už bylo celkem šest. U mě doma pod Vyšehradem jsme měli večer sraz s Petrou a Danem, učitelkou a psychologem. Petra viděla moře z rychlíku, Dan již jezdil ve Středozemí.

Po 20. té hodině pro nás přijel Jakub Havelka a vyrazili jsme na Zličín. Tam již nakládal Jarda s dalšími dvěma členy budoucí posádky potřebné věci do mikrobusu MB Vito. Vito (jak Jarda říkal žluté auto), mělo pět sedadel a rozhodně nebylo nafukovací. Podařilo se nám do auta natlačit všechny naše věci, proviant, plachty a díly z lodě a vyrazili jsme okolo desáté hodin dokoupit jídlo do Teska.   Z věcí jsme vytvořili dvě další potřebná sedadla a už jsme drtili první kilometry na západ. Po cestě se všichni střídali za volantem a cesta uběhla v pohodě. Ve Francii jsme na odpočívadle vypnuli motor a už jsme nenastartovali. Po zjištění, že baterie je úplně suchá jsme ji dolili, Vito roztlačili a pokračovali dál. Baterie se dobila a fungovala dále normálně. Odpoledne jsme dorazili do La Trinite sur Mer.

Zastavili jsme v opravně u firmy Kervilor & Vanek, a přeptali se na stav oprav lodě. Informace nebyly moc povzbudivé, stěhy ještě nedorazily. Přejeli jsme do jachetního přístavu a tam jsme poprvé viděli náš budoucí dočasný domov. Bohužel stál na podpěrách a kýlu, vedle lodě ležely na zemi nový i starý zlomený stěžeň. Ke zlomení došlo při plavbě na moři díky konstrukční vadě – přetrhl se úchyt stěhu pod palubou(nerezová kulatina o průměru okolo 20mm) a následkem toho se stěžeň zlomil ve výšce cca 3m nad palubou. Posádce se podařilo všechny trosky vytáhnout na palubu a po domluvě s výrobcem přistáli na motor ve zdejším přístavu.

Čekalo nás vynošení všech věcí po žebříku do třímetrové výšky a ubytování v lodi. Jarda rozdělil tři palubní kóje – já vyfasoval kapitánskou s Jardou, přední získali zahradníci Veronika s Pavlem. Tito dva budoucí námořníci nikdy na moři nebyli. Kóji vpravo vzadu za kuchyní získali dobrodruzi Petra s Danem(oba se zúčastnili výpravy přes Jižní Ameriku na koních). Kapitán rozepsal služby, aby se vědělo, kdo kdy bude vařit. Zjevně byl před námi dlouhý pobyt ve Francii.

Ve čtvrtek jsme již od rána uháněli „frantíky“, aby se práce na stěžni pohnuly. Moc se nám to nedařilo. Začali jsme tedy práce na lodi, které nebyly na místních makáčích závislé. K odstrojení zlomeného stěžně, obroušení a nátěru lodi protiporostovou barvou a mnoha dalším pracím jsme je nepotřebovali. Firma Kervilor & Vaněk se pod tlakem vypnula a dodala stěhy . Jeden její zaměstnanec montoval stěhy za naší spolupráce, druhý se snažil vyměnit bez úspěchu vyměnit pouzdro hřídele vrtule. Přes neúspěch si nechal slušně zaplatit.

Uskladnili jsme zásoby, opravili různé nedodělky – frantíky jsme přiměli pouze ke spuštění lodě do vody v pátek odpoledne za přílivu. Přílivy a odlivy v této době byly značné – dosahovaly okolo 4 metrů. V sobotu časně ráno frantíci postavili stěžeň a začali vypínat stěhy. Ten neúspěšný od hřídele se začal montovat do osvětlení přístrojů a do větroměru, ale ani zde neměl moc štěstí. Večer nás opustil Jakub – odjel do Prahy, aby se věnoval studijní činnosti.

V neděli odpoledne okolo lodě začali přistávat závodníci vracející se z víkendového závodu okolo ostrova Ille Belle. Na naší lodi jich bylo navázáno až pět a další pod plnými plachtami najížděli pod jeřáb, kde je ostatní závodníci ihned vytahovali na připravené podvozky. Suverenita a spolupráce na těchto lodích byla úžasná.

Odpoledne začala slota na moři i souši, vítr hvízdal v lanoví a stěžně v přístavu zvonily. Okolo stěžně zatékalo, dveře v přepážce nešly zavřít protože stěhy byly přetažené a loď se zúžila a tak byli v pondělí opět sháněni servisní zaměstnanci. Dorazili i se šéfem a pokoušeli se napravit závady, ale opět neúspěšně. Udělali jsme zkušební jízdu a chystali se na plavbu. Z rádia Dan vyposlechl zprávu o potopení lodě SZ od bretaňského pobřeží. Po celou dobu našeho pobytu přicházely zprávy o počasí ne moc povzbudivé. Vítr SW6-8.

Ještě jednou posádka absolvovala procházku po okolí, byla se podívat na výjezd z přístavu na starý maják. Vlny dorážející na pobřežní skaliska stříkali až na vyhlídkovou cestu, u vnějšího mola se houpaly připoutané plnokrevné trimarany s obrovitými stěžni. Při odlivu stojí na suchu staré i nové lodě u přístavních zdí i na dlouhém nájezdu k doku Kervilor & Vanek. Obnažené ústřičné pláže, přijíždějící lodě s nákladem škeblí a staré přístavní domky s komíny ve štítových zdech. Opravdu romantika.

V úterý večer jsme se naposledy vykoupali v příjemných sprchách s velkým střešním oknem a šli se vyspat před plavbou.

Ráno vydatná snídaně a pod plnými plachtami jsme vyrazili k úžině směrem Ille Belle. Před  polednem jsme minuli jižní cíp ostrova a vítr začal sílit přes 20kn. První výměna kosatky a také projevy mořské nemoci u většiny posádky. Šel jsem se vyspat, abych byl při síle na noční plavbu. Při střídání (měl jsem v péči Petru a Dana) se počasí měnilo spíš k horšímu – vlny narůstaly, vítr sílil, přidali jsme ref a Jarda šel spát. Dan byl poměrně nepoužitelný  ale Petra se přes potíže držela. I mě potkala mořská nemoc, naštěstí jen krátkodobě a s tím následkem, že jsem maximálně omezil přísun pití i potravy. Ostře jsme stoupali proti SW větru , ale zase jsme nemuseli vařit. Pořádně jedl pouze Jarda. Chtěl jsem na plavbě vyzkoušet nepromokavý pracovní oděv, ale nebyl to šťastný nápad. Při práci na přídi jsem byl „durch“ v cukuletu. V pátek jsme s Jardou museli stáhnout při větru 46kn i hlavní plachtu. Vlny dosahovaly 7 metrů a Jarda se ráno rozhodl k přistání v Gijonu. Kurzem „S“ HEBE III uháněla s pětkou kosatkou okolo 7kn. V noci jsme přistávali ve stařičkém přístavu Španělska. Kapitanát je jedinou budovou přímo v jachetním přístavu, uvnitř na stěnách historické obrazy a vlídné zacházení. Opět bylo nutné napojit jinou zástrčku na proud a voda tekla z půlcoulových koncovek. Po nezbytných přístavních povinnostech a provedené hygieně ihned usnuli. Ráno nás čekal sanitární den - praní všeho nasoleného, vytření lodě pod podlážkami a všech stěn a sušení při slunečném a větrném ovzduší. Bohužel jen pro mě a kapitána.

Odpoledne krátký průzkum města s dlouhou historií – mimo jiné zde měli lázně i staří Římané. Projevuje se zde sportovní duch krále Juana Carlose, všude jsou sportoviště a na nejen na nich sportuje spousta lidí. Nad městem létá pilot na padáku a v příbojových vlnách zkoušejí vysilujícím způsobem štěstí surfaři. V hospodách narváno a jsou slyšet katalánské rytmy. Opět nás nečekal dlouhý pobyt v klidu, po jedné noci nás opět čekalo vyplutí na oceán.

Dalším přístavem mělo být La Coruna a tak to také po poměrně klidné plavbě dopadlo. Opět přistání v noci a poměrně v pohodě jsme přistáli v přístavu za starobylou pevností, kterou jsme nechali po pravoboku. Vjezd do bazénu byl poměrně úzký a vyvázali jsme se hned u prvního mola, stejně jako katamaran jedoucí na stejný závod jako Hebe III. Přístav byl oplocen a nebylo jednoduché se dostat do města a zpět. Ve starobylém městě byly ulice dlážděné keramickými dlaždicemi, mnoho různých obchůdků, otvírací doba je přerušena dlouhou polední přestávkou. Mnoho kostelů láká k nahlédnutí, věřící zde nezapalují svíčky, ale vhazují mince do automatů, které rozsvítí žárovičky na jakoby svíčkách. Je zde velký automobilový provoz, na hlavním bulváru je kalendář denně obměňovaný přesazováním květin. Na jižní pláži byly ještě stopy po bagrování písku po ropné katastrofě z konce osmdesátých let.

Nakoupil jsem několik druhů chleba a některý byl skutečně dobrý. Večer jsme si zaslouženě v lodi popili a pojedli a posádka byla velmi spokojená. Vařili všichni hodně a dobře, aby si vynahradili hubnutí na Biskaji.

Druhý den při výjezdu za pevností jsme si zajeli k vnějšímu kotvišti, kde byla vyvázány loď pod českou vlajkou, ale nikoho jsme se nedovolali. Na moři se opět začaly po klidné plavbě okolo nejzápadnějšího evropského výběžku Cabo Finisterre dít věci. Duněl vítr, opět jsme pilně refovali a měnili kosatky a nakonec po průtrži v úžině, kam jsme se zajeli schovat před vlnami, začala nefalšovaná bouře s blesky okolo nás. Kapitán se rozhodl skoncovat s naším trápením a prchali jsme spolu s rybářskými loděmi do přístavu ve Vigu. Marina byla až hluboko v zátoce na pravém břehu. Vyvázali jsme se po bravurní španělské domluvě Dana vysílačkou s kapitanátem hned vedle benzinové pumpy. Molo bylo pohyblivé jako ve všech těchto přílivových přístavech, ale toto vydávalo neskutečné zvuky při houpání na vlnách ze zálivu. Loď byla dokonale umyta sladkou vodou po průtrži, na břeh jsme ani neměli chuť jít a tak po koupeli, doplnění vody, nafty a připojení na elektriku nás přepadla únava a usnuli jsme, kromě nejmladší dvojice. Ta se přece jen do města na chvíli dostala.

Ráno vyplul kapitán za soumraku sám a po několika mílích se mu podařilo drncnout kýlem o dno v odlivové vodě při plavbě na motor. Po výjezdu na moře nás čekal jen slabý vítr, tak nás čekalo dlouhé motorování do Porta. Vítr se trochu rozfoukal a tak jsme si na chvíli odpočinuli od hluku motoru. K lodi se připojovali občas stáda delfínů a zpestřovala nám plavbu. Po noci na moři jsme potřebovali zase doplnit naftu a čas nám nedovoloval zajet do hlubokého zálivu řeky Douro. Tak byl vybrán přístav na pobřeží s pevností – Lexion. Najíždí se od jihu(opět přistáváme za šera) a je třeba dát pozor na velký provoz lodí. Hned u levé ochranné stěny je historická čerpací stanice, ale mimo pracovní dobu obsluhy. Naštěstí nám obsluha přístavu vyšla vstříc a opět díky jazykovým schopnostem Dana nám pomohla sehnat naftu do kanystrů. Za tmy prohlídka městečka, nakoupili jsme pravé portské, viděli starou pevnost a nové budovy, na břehu krásnou anglickou loď na podvozku a mnoho toulavých psů. Večer nás čekala milá povinnost ochutnat místní silné víno, věnované posádce kapitánem.

Hned časně ráno opět vyplutí a spěch na motor směr Lisabon. Plachet jsme si moc neužili. V hlavním městě Portugalska bylo také domluveno střídání s ing. Holým. Až do lisabonského přístavu nás čekala plavba na motor, opět připlouvání v noci dlouhým nájezdem při levém břehu mohutné řeky Tejo.  Museli jsme stále hlídat plavební znaky, označující mělčiny a okolo nás plující velké lodě, zajíždějící k odbavovacím molům. Na břehu svítili náměrníky a v pozadí se objevil veliký osvětlený visutý most. Pod tímto mostem je neustálý hluk, protože vozovka je složená z kovových pororoštů, díky kterým vydávají jedoucí pneumatiky značný rámus. Přímo pod mostem na levém břehu je jachetní přístav, do kterého jsme nedokázali pro nedostatek vody vplout. Další vjezd do přístavu již byl ten správný a po chvíli nás čekalo stání v marině. Téměř všechna místa byla soukromá, i to naše , ale po domluvě se službou přístavu nás tu nechali na dva dny kotvit. V přístavu byly slušné sprchy i záchody, uzamčená vrata na kód nás nechávali klidnými. Dostali jsme vycházku cca na 4 hodiny a čekala nás práce na úklidu lodě, balení osobních věcí a příprava na střídání a zpáteční cestu. V Lisabonu jsou k vidění velké rozdíly – od polorozpadlých domů k moderním budovám bank. V centru není vyjímkou, že na staré budově je vystavěn skleněný palác. Po strmých uličkách drnčí stařičké tramvaje a na náměstích prodávají pečené kaštany.

V časných ranních hodinách dorazila střídající pětičlenná posádka, z nichž tři byli otec, syn a vnuk rodiny Holých. Obdiv si zasluhuje především 82letý kapitán. Téměř všichni byli zkušenými námořníky a čekala je cesta na „Kanáry“.  Jarda jim předal s několikahodinovým vysvětlením loď a my se zatím věnovali nakládání Vita na zpáteční cestu. Čekalo nás 32 hodin jízdy, převážně v dešti. V Portugalsku se díky dotacím modernizuje silniční síť, ve Španělsku nás čekal průjezd spletí tunelů pod Pyrenejemi a potom dlouhá jízda přes Francii. Při zkracování cesty mimo dálniční síť si každým musí dát pozor na otvírací dobu benzinových čerpadel. Ale po ujetí téměř tří tisíc kilometrů nás Vito rozváží po Praze do našich bytů a můžeme se po odpočinku ve svých domovech připravovat na další dobrodružství. Máme za sebou plavbu přes jedno z nejobávanějších jachtařských míst v Evropě. Zůstal v nás respekt k moři a zkušenost, kterou není možné získat při čtení knížek a rychlokvašných kapitánských kurzů.

Venda (Václav Olmer)