Český Yacht Klub
zal. 1893

         

50°04´N, 014°25´E
Změněno: 15.10.2018

Domů
Aktuality
Kontakt
Kalendář
Klubové akce
Okruhový jachting
Námořní jachting
Naše služby
Zprávy výboru
Fotogalerie
Historie klubu
Kruh přátel KHL
Nabídka
Dokumenty ke stažení
Užitečné odkazy
Archiv klubu





CO SE STALO SE ŠTÍREM II

Někteří čtenáři snad zaznamenali, že se od roku pátého přestaly objevovat články o plavbách plecháče, zvaného ŠTÍR, toho jména druhý. Jistě se už někde utopil, nebo ho dali do šrotu vždyť byl spuštěn na vodu v roce 1987! Připomínám, že jeho poslední plavba byla tenkrát do Skotska, kde skončila na jezeře Loch Ness. Tamní potvora se mu neukázala.
Toho roku nebylo vůbec snadné dostat se na sever britských ostrovů pro silné severozápadní větry. Pro různé jiné pamětihodné příhody jsme pro povídání o tehdejší expedici vybrali titulek Taková normální plavba , popsanou v čísle 6. ročníku 2005. Po ní se pak přihodilo mnoho věcí, které lze částečně omluvit nepřízní osudu, ovšem podporovaných nedostatečnou péčí o vnitřek Štírovy ploutvové skříně a jiných jeho kritických částí.
Už před plavbou do Skotska jsme v její zadní části vyměnili nejprožranější plechy, ale to tak bylo vše, co se dalo udělat; výměna celé skříně by znamenala rozbourat půlku lodě. Kromě toho se ukázala kritická koroze v některých částech kýlu. Pro nepříznivý stav vody v Labi se loď dostala domů až koncem listopadu a musela hned z vody, než přijde mráz. Po mnohých debatách s přáteli i nepřáteli, na které byl přece celou zimu čas, jsem rozhodl, že už mi kačena (tedy kýlová ploutev se zátěží) a všechno, co s ní souvisí dost zkomplikovaly život, a že Štírovi udělám pevný kýl. Tím mu uzavřu tu díru, kterou vystrkoval ploutev a zrezatělá švertkastna ať si rezatí dál, řečeno trochu zjednodušeně. Olověná zátěž se z ploutve vytaví a použije po celé délce nového kýlu, kterým zvýším ponor ze sto deseti centimetrů na necelých sto čtyřicet. Hlavní konstruktér Miloš Maximovič to spočítal a zjistil, že metacentrum se sníží jen o něco málo a tak jsem se do toho na jaře v roce pátém dal.
Zbývá ještě vysvětlit, jak jsem nakonec dospěl k tomu, že Štír si vystačí s pevným kýlem. Přece celé zařízení se segmentovou ploutví s balastem 600 kg a ploutvovou skříní, ve které se ploutev musela přesně a lehce pohybovat, zvedaná vrátkem, podstatně zkomplikovalo trup lodi a bylo příčinou nejméně ročního opoždění stavby.
Samozřejmě, že nejlacinější cesta k moři je z Prahy přímo po Vltavě a Labi. V Labi musí být ale ve vhodný čas dost vody a to nebývá pravidlem. Domníval jsem se, že loď s vytaženou ploutví a ponorem 110 cm má dobrou šanci na projetí. Jak ukázaly mnohaleté zkušenosti, není to pravda. Labe je zlomyslná potvora, to neříkám nic nového, to vědí šífáci od ČSPLa dávno. V létě není v Ústí nikdy okolo 180 cm na vodočtu, aby plavalo 110 cm. Je tam buďto okolo sto padesáti nebo přes dva metry a více. A z toho vyplývá, že kačena vám není k ničemu a že se sto čtyřiceti máte zhruba stejnou šanci na projetí, jako se sto desíti.
O dopravě jiným způsobem, než po vodě po vlastním kýlu si můžete dnes jen nechat zdát, ceny jeřábování a tarify vodní dopravy za přepravy dostoupily astronomických výšek a blíží se sto tisíci korunám za jednu cestu, což je podstatná část ceny nových plachet, které bychom také sakra potřebovali.
Postavil jsem pod lodí pevnou podlahu, vytavil z ploutve olovo, vyřezal ze stávajícího kýlu všechny zkorodované části, začal nastavovat žebra kýlu, a přišla velká voda. Když jsem chtěl na jaře pokračovat, chodila zase jedna další velká voda za druhou, nateklo dovnitř lodi, udělalo to spousty škody, vypláchlo všechny mastnoty ze strojovny a způsobilo ekologickou katastrofu v podolském přístavu. Tím se práce podstatně zdržely a kdo někdy rekonstruoval desetitunovou loď pod širým nebem nad vodou, nebude se divit pochybám našim, našich přátel i nepřátel (včetně úřadů), zda Štír ještě někdy vůbec vypluje. Nicméně do zimy v roce šestém byl kýl uzavřen, olověná zátěž zalita betonem a hotovy základní nátěry. Na jaře v sedmém zbyly jen nové povrchové úpravy dna a nátěry paluby a všech nástaveb. Generální oprava Zetora i s montážemi za rekordních osm dní byla už jen maličkost za třicet šest tisíc českých, a mohli jsme jako vyplout. Objednal jsem odvoz po silnici, protože jsem nevěřil, že nás Labe pustí. Byl jsem přesvědčen, že jsem dobře udělal; voda v Labi se opravdu nekonala.
Na začátku července šel tedy Štír pod jeřáb na Císařské louce. Jenomže patentní zařízení, které jsme zkonstruovali, aby loď visela na jeřábu rovně, způsobilo zvýšení podélného namáhání stěžňového kozlíku, za který se loď normálně zvedá a když jeřáb trochu tvrdě zabral, kozlík se zlomil u podlahy kokpitu a bylo po ptákách. Stálo nás to sedm tisíc za přistavení vleku a pan Spirit jel domů. Pracovali jsme na opravě jako bobři a za čtrnáct dní pro nás zbylo další startovní okno. Tentokrát jsme nakládali Štíra v Radotíně posledním jeřábem, který tam zbyl a vyjeli s výškou 470 cm. Pod jedním mostem u Budišína (mířili jsme do Schwedtu na Odře) to jen trochu křuplo a ulouplo pár kamínků s betonu.
Výsledek: Uražená špička stěžně s vrcholovým kováním a vylomený opravený stěžňový kozlík, tentokrát na opačnou stranu. Tak jsme to otočili a jeli domů. Pojišťovna dopravce nebyla moc vstřícná a zaplatila sotva jen povinu částky, kterou jsme požadovali. A bylo zas co dělat ovšem nikam se už neplulo, protože většina členů posádky měla prošvihnuty termíny dovolených. Tak vypluje ten Štír vůbec někdy? Uvidí ještě někdy jeho dvaaosmdesáitiletý kapitán svůj ostrov? Nikdo v to už nedoufal, ani on sám.
Vyklidili jsme bordel v dolní loděnici našeho jachtklubu a nastěhovali tam poničený stěžeň. A bylo zas co dělat. Práce na stěžni, který jsem zkrátil o čtyřicet centimetrů, byly do zimy hotovy, ale na jaře jsme zjistili rozsáhlé shnilotiny pod horním patním čepem, takže vydlabat, vyvložkovat, přelaminovat a bylo zas co dělat. Po konečných nátěrech byl stěžeň jako nový, ale sotva jsme to stihli od března, kdy bylo v Labi vody dost, šla pomalu a nezadržitelně dolů.
A to je vše. Jak Štír v roce osmém plul a kam až se na zkušební plavbě po generální rekonstrukci svého kýlu dostal, najdete v druhém dílu letošního vyprávění pod titulkem Nepravděpodobná plavba

Rozára Josef Rössler [ 31. 8. 2008 ]



NEPRAVDĚPODOBNÁ PLAVBA

Proč nepravděpodobná? Poukazuji na povídání Co se stalo se Štírem II. na předchozích stránkách. Opravdu, nikdo si nedovedl představit, že se jeho rekonstrukce někdy dokončí. Nakonec se to podařilo, i když všichni majitelé lodí to dobře znají zbylo ještě tisíc maličkostí, ale to by nikdy žádná loď nevyplula.
Čtvrtého června roku 2008 jsme konečně odpluli do Děčína a teprve šestého tam stihli naložit trvanlivé potraviny. Sedmého po natankování 300 litrů nafty jsme odpluli s labskou posádkou a druhý den dorazili do Magdeburku. Uvázali jsme Štíra v přístavním jachtklubu, ráno sedli na vlak, a když jsme přijeli domů, bylo na vodočtu v Ústí jen 190 to bychom tam už pod mostem neprojeli! (190 60 = 130 a my měli 140, a možná víc!!). Pluli jme vlastně po vodě, kterou jsme dohnali. A bylo to za námi naše naděje na přistání na ostrově utěšeně vzrostly; teď ovšem ŠTÍR bude muset v Magdeburku počkat do začátku července termíny dovolených se nemohou měnit.
Třicátého přiváží náš kamarád svým mikrobusem celou první posádku, včetně sýrů, vajec, chlebů, zeleniny a jiných pochutin, naloďujeme se a hned vyplouváme ke komoře Rothensee, která nás zvedá na úroveň Mittellandkanálu. Je nás sedm můj mladší syn Jiří a vnuk Michal, Věra Švorčíková, Tomáš Nýdl a jeho kamrád, také Tomáš a Jarda Sedláček. Kromě obou posledních se všichni několikrát plavili na Štíru.
Na cestě po kanálech (Mittellandkanal, Elbe-Seitenkanal a Elbe-Trave kanal) nás provází neskutečné vedro a žhoucí slunce. Po třech dnech přistáváme v maríně loděnice Grell na pravém břehu řeky Trave, kde mají silný jeřáb; musíme vyměnit těsnění stevenové hřídele, kterým soustavně kape pod hydromotor převodu a nikdo si netroufá hádat, kdy začne téct doopravdy. Druhý den v poledne je oprava hotova, jsme na vodě a připravujeme stěžeň.
V sobotu pátého června po jeho postavení vytahujeme hned plachty a plavba začíná. Včetně zastávky v Travemünde máme do půlnoci za sebou 48 mil a severozápadní vítr, který nakonec přechází až do pětky, nás pohání i druhý den až do odpoledne, ale pak je konec. Startujeme motor a zjišťujeme únik paliva u trubičky vstřiku třetího válce, tak jej raději zase zastavíme a čekáme na vítr.
Protože jsme po vyplutí nezapomněli dát Neptunovi oběť v podobě sklenky tuzemáku, přichází vítr brzy a v osm večer už to zase fouká, o půlnoci to jde až do šestky. Podle zápisu v deníku si služby v noci užily krásné plachtění s prvním refem a loď držela kurz sama s aretovaným kormidlem. Ráno po šesté přistáváme na Bornholmu v Rönö, vymontuji trubičku a nesu ji do servisu v přístavu. Technik se na to podívá, nevím, co tam bez lupy vidí, dá se slyšet, že to spraví a abych si přišel v deset. Stálo to DKR 150, zřejmě to zaletoval stříbrem; vydrželo to celou plavbu až zpět do Magdeburku a ani nekáplo.
Po doplnění vody to jde po druhé hodině odpoledne dál. Obeplouváme Bornholm a dáváme kurs na majáky u jižního konce Ölandu. Celé úterý a středu plujeme s plnými plachtami ve střídavém větru, o půlnoci máme na traversu Visby na Gotlandě, směřujeme na Landsort. Ve čtvrtek po desáté večer přistáváme v Dalarö a to už máme na ostrov jen kolem patnácti mil, které po pořádném vyspání hladce překonáme, v jachklubu v Saltsjöbadenu dotankujeme palivo a vodu, a hurá na ostrov! V pátek jedenáctého července 2008 je Štír zase po šestidenní plavbě doma. Voláme do Prahy a posádka pro zpáteční plavbu startuje: Můj starší syn Bobeš, pak titulární první důstojník Štíra Radka Švorčíková vystřídá svou matku Věru, Bratři Součkové, Honza a Petr a jeden z nejstarších členů ČYK Zdeněk Porkert, opět všichni zkušení členové posádky Štíra. Bobšova Regina přijede jen na ostrov a vrátí se s první posádkou.
Vy jste už ale asi zapomněli, že Štír má tady svůj ostrov, který se stal takovým symbolem spojení naší lodi se severskými končinami. A kdo má ještě k dispozici třetí číslo časopisu YACHT z března roku 1999, tak se tam o něm dočte v popisu plavby roku 1998. Je tam také udána jeho poloha: 5917,4´N, 18 18,9´E.
Tenkrát se při naší návštěvě ostrova udála následující pamětihodná příhoda:
Pozoruji Martina z naší posádky, jak pomocí největšího nabroušeného šroubováku z lodní dílny sochá z pařezu náš táborový totem. Najednou přibíhá jiný člen posádky: Rozáro, jsou tu policajti! Chtějí kapitána! Jdu tedy do našeho přístavu vedle u skály je uvázán člun pobřežní stráže. Ptám se, čemu vděčíme za jejich návštěvu, jak nás vypátrali. Oni se vymlouvají na své finské kolegy, kteří prý viděli nějakou podezřelou loď, jak vplouvá do skér a oni se prý jdou podívat, co jsme zač. To je divné, my jsme tady už po páté a nikdy jste nás tady ještě nenavštívili? ptám se. Odpověď jejich šéfa mi vyrazila dech: Tak když jste tady už po páté, tak to je vlastně už váš ostrov, ne? Tak to jste řekli vy první , odpovím a následoval delší velmi příjemný pohovor. Od té doby jsme jejich Sumpholmen (snad Bažinatý ostrov) přejmenovali na Ostrov Štírů , protože se na něm už dva Štíři vystřídali. To bylo také stvrzeno našim novým totemem, který jsme ovšem po letech museli převézt do Prahy a zrestaurovat, protože nám jej místní vandalové pořád ničili.
Dnes jsme tu už po sedmé! Sedmkrát jsme propluli od Lansortu, Almagrundetu nebo Söderarmu do skér k našemu ostrovu za těch 27 let, co Štíři plují po Baltu a Severním moři.
Na našem ostrově se také obyčejně odehrává střídání některých členů posádek. Ti si někdy také postaví stany a pak tam společně strávíme několik dní, spolu s našimi švédskými přáteli. Stalo se, že nás sedělo okolo táborového ohně až okolo dvaceti pokud ovšem nebyl zákaz rozdělávání ohně, který musíme, když máme švédské hosty, dodržovat. Pořádají se společné plavby, například v devadesátém osmém vyplul Štír o půlnoci po táborovém ohni se smíšenou posádkou deseti do Marienhamnu na Alandech a druhý den se v pořádku vrátil směrová světla v plavebních drahách mezi těmi šutry svítí spolehlivě, ale trochu navigovat se v každém případě musí. Auty, které přivážejí novou posádku, se také někteří, civilizací zkažení členové vydají do města (Stockholmu) něco nakoupit a shlédnout místní pamětihodnosti.
Letos jsme uskutečnili plavbu na severovýchod do zátoky k ostrovu Möja. Zpátky se zastavíme na ostrově Vaxholm, u kterého mohutná pevnost kdysi střežila cestu úžinou do hlavního města Stockholmu. Domů na ostrov plujeme nádherným Skurusundem, který pokračuje překvapivou úžinou Bagenstaket. Za ní přistáváme u mola místního hřbitova. Odtud máme obrázky, dokumentující citlivou a veselou péči Švédů o poslední místa odpočinku svých zemřelých.
Čas utíká a nová posádka se hlásí, že už by se mělo vyplout, chtějí si také něco užít na otevřeném moři. Naši švédští přátelé nás ještě doprovodí někam na Mysingen, kde zakotvíme v zajímavých vodách na východním břehu a tam se rozloučíme. Stále fouká neúnavný jihozápad až západ síly čtyři a obloha je jako vymetená slunce pálí. Loučíme se s ostrovem a vyplouváme. Ingaröfjord těsně na vítr, hlavní plachtu s druhým refem a nejmenší kosatkou, překřižujeme Namdöfjord, maják Fjärhalan, další křižování přes Jungfrufjord a před úžinou pod Dalarö jdou plachty dolů, na motor dojíždíme do zátoky na ostrově Ornö. Juliána připlula později, protože báječné švédské plachty našich přátel jim umožnily křižovat i v plavební dráze okolo Dalarö. Petr plul s nimi a pořídil unikátní DV záběry Štíra pod plachtami. Dnešních pouhých 18 mil bylo na začátek cesty domů docela dost. V zátoce je klid, koupání a tradiční prohlídka místního kostelíka. Natáčíme přívozní féry , které nás míjejí a otáčí se před přistávacím molem u městečka. Večer trávíme na lodi našich přátel, ráno se rozloučíme.
Plavba na jih okolo Landsortu a dál byla ve znamení proměnlivých větrů a neustálého měnění předních plachet. Když jsem ráno po šesté hodině přišel do kormidelny, našel jsem stránku lodního deníku úplně čistou. Sedám k navigačnímu stolu a píšu: Plavba v mrtvých vlnách na zadní vítr směr Visby. Navigační počítač běžel celou noc a spolu s neustálým nabíjením těch pitomých telefonů kleslo napětí servisní baterie pod 12V. Startuji motor. Pokračuji v zápisu: V noci neměly hlídky čas na zápis neustálé změny větru a snaha udržet kurs Ani se nenamáhám nadávat; jak mám vysvětlit těm ospalcům svoji snahu o pečlivé vedení deníku.
Vítr zatím chcípá, zařazuji rychlost a do osmi hodin vrčíme, pak zafouká, vytáhneme genuu a po jedenácté dopoledne přistáváme ve Visby. Hned po přistání přišla paní vybírat a co jako s náma bude. Za stání do večera inkasovala 250 SKR. V devět večer vypadneme a snažíme se v slábnoucím větru najet výšku k Ölandu. Moc se nám to nedaří a v divných mrtvých vlnách se nechutně plácáme. A ráno je samozřejmě zase vybitá baterie, vždyť jsme do ní včera nacpali jen nějakých čtyřicet ampérhodin. Vítr zesiluje, máme s prvním refem náklon přes deset stupňů, startuji motor na nabíjení. Tlak oleje se nechce zvednout motor v náklonu nemaže; že by tam bylo málo oleje? Po dvaceti minutách Zetor škytne a zastaví se. Že by se kousnul? Nechávám jej vychladnout a věnuji se navigaci vítr stále sílí, slunce pálí, obloha zase bez mráčku. Křižujeme na jih podél pobřeží Gotlandu. Jenomže nemáme už žádný olej do motoru. Zkouším, zda se u vychladlého motoru dá otočit setrvačníkem sláva, jde to. Usnáším se, že přistaneme v Burgsviku, v zátoce na jihu Gotlandu, je to poslední možnost k zakoupení oleje. Příprava k přistání na plachty, kdo ví, zda motor chytne a nechci předčasnými pokusy vybít startovní baterii. Radana si bere kormidlo a že prý to zvládne, když ji budu dělat strojníka, kdyby to nevyšlo. Vplouváme do zátoky, točíme na přistání v koutě u mola pro hosty, plachty dolů, já startuji, Zetor chytl a krásně nás zabrzdil. Brilantní manévr, ani jsme se nestačili dívat, zda nás někdo sleduje. Kupujeme olej a lijeme jej do motoru celé tři litry. A nabíjíme.
Protože předpověď praví, že se vítr zítra obrátí k východu, a je už skoro sedm večer, rozhodujeme se zůstat přes noc, všichni jsou po předešlé noci ospalí. Ráno žádný vítr a tak jdeme na výlet k mysu. Dalo by se tu zůstat déle je málo tak laciných marín, kde na druhé straně mola mají dvě koupací plata s žebříky a krásnou čistou vodu. Ale posádka je už netrpělivá a proto večer vyplouváme do slabého větru a rychlostí dva uzly se pomalu šineme na jihozápad. Na širém moři je po deváté hodině obzor úplně bez jediného mráčku, to se tak hned nevidí. Očekáváme, že se staneme svědky trochu tajemného úkazu, který posloužil panu Verneovi za motiv románu Zelený paprsek ; máme jej v lodní knihovně od naší plavby do Skotska v roce 2004.
Sluneční kotouč se pomalu sune za obzor, celá posádka na něj upřeně čumí. Teď! Samozřejmě jsem to od kormidla propásl, ale Zdeněk, Radana a Petr hrdě hlásí, že zelený paprsek zahlédli! V lodním denníku o tom máme zápis: 2123 slunce zapadlo bez mraků, zelený paprsek viděli Když si to Zdeněk přečetl, strašně se chechtal a pravil že netušil, že budu psát do deníku takové blbosti. Nicméně po návratu vyhledal v Googlu heslo zelený paprsek , kde našel fyzikální zdůvodnění tohoto zjevu s četnými články o něm a všechno mi vytiskl. Zelený paprsek skutečně existuje a pan Verne si ho nevymyslel!
Celou noc hnijeme až do pěti ráno, kdy začínáme cítit, že se vítr přes sever začíná obracet, v osm ráno už fouká pořádná čtyřka z východu předpověď se začíná opožděně vyplňovat, přes den se ustálí na severovýchod a neustále sílí. Plujeme na zadní vítr a moře se zvedá, na noc dáváme druhý ref na hlavní, kosatky jsme u dávno zavrhli. Po půlnoci refujeme na třetí a plavba se trochu uklidňuje; stejně se ale moc nevyspíme. Hlavní je, že můžeme držet kurz na Bornholm a cesta ubývá.
Když se přiblížíme, naskočí signál už skoro z dvaceti mil a z internetové předpovědi se dozvíme, že se chystá další zesílení větru přes 12 m/s. Rozhoduji se ukrýt v Rönö. Při obeplouvání západního pobřeží s klidnou vodou, jde to na samotnou hlavní plachtu s třetím refem 5,5 uzle na boční vítr to jsme ještě nikdy nedokázali tak je vítr silný! V půl šesté večer přistáváme v prostorném bazénu přístavu v Rönö. Pouhé spuštění a uvázání na třetí ref zmenšené hlavní plachty byl v tom větru sportovní výkon. Počkáme do rána, jak se to vyvrbí.
V sobotu ráno po desáté vyplouváme na divokou plavbu na jih. Z počátku to vypadá nevině, ve tři odpoledne jde zase třetí ref a v sedm večer i první ref na genuu. Je to už poctivá šestka internetové předpovědi fungují! Fantastická plavba v pořádných vlnách, které běží ze severu po celé délce východního Baltu. Konečně před půlnocí přistáváme ve Swinouscie u nějaké podezřelé polské zdi, snad nás tu do rána nechají, bude neděle. Dokázali jsme to a plán je splněn, vzdor nedobrovolným zastávkám. Užijeme si ještě závěrečné plachtění na Zalevu a v neděli před jedenáctou naše plavba definitivně končí v Třeběži, kde mají krásné betonové molo, na kterém se dají přepychově složit a sbalit plachty.
Po obědě odplouváme do města, kde sklápíme stěžeň a Zdeněk s Petrem prchají na nádraží, manažeři musí být přece v pondělí ráno v práci. Čeká nás ještě dlouhá třídenní plavba ve strašném vedru po kanálech a četných plavebních komorách do Magdeburku, ale to už není žádné námořničení. Nicméně nám z těch dnů zůstal hluboký dojem z krajiny berlínských jezer, které jsme ve spěchu prohučeli, a kde by se dala strávit docela pěkná dovolená s menší loďkou a nikam se nehnat. Představuji si třeba Svatého Jiří
Na závěr překračujeme po kanálovém mostě Labe a díváme se dolů na řeku, která v této době připomíná vyschlý potok. Tak tudy se domů nedostaneme asi bude zase Štír čekat v koutě magdeburského přístavu, až v říjnu nastanou deště.

Upluto:
První etapa: (Lübeck Sumpholmen Möja Sumpholmen ) : 551 NM
Druhá elapa: (Sumpholmen Visby Štětín ) : 454 NM
Celkem: 1005 NM
Za 22 dní .. 46 NM/den

Rozára [ 31. 8. 2008 ]